Tomášek
05.ledna 2011
O roli duly jsem si jednou přečetla ještě před těhotenstvím a ten článek se mi uložil v hlavě jako základní poznatek o věci, ke které se určitě vrátím, až to bude aktuální.
A to se stalo minulý rok, kdy jsme s Ondrou na jaře zjistili, že čekáme miminko. Neměla jsem ve svém okolí žádnou kamarádku, která by měla s dulou osobní zkušenost, ale nebylo těžké dojít k přesvědčení, že bych ji moc ráda u svého porodu měla jako doprovod.
S Monikou jsme se setkali dvakrát během těhotenství a ta setkání nás s Ondrou ještě více utvrdila, že děláme dobře.
V pondělí 3. ledna ráno, po noci nastupujících pravidelných kontrakcí a odtoku plodové vody, jsme volali Monice a domluvili se, že se sejdeme až v porodnici. Po vstupním vyšetření jsem byla uložena na čekací pokoj a zřejmě vlivem změny prostředí a nevím jakým dalším zásekem mi porod najednou přestal postupovat. Kontrakce měli daleko delší intervaly, byla jsem v úplně jiném rozpoložení než doma, přestala jsem se soustředit na svoje tělo tak, jak bych měla. Dodnes si přesně nedokáži uvědomit proč. Nemocniční prostředí mi nikdy nevadilo, na základě všech těhotenských prohlídek a vyšetření jsem se u Apolináře cítila být v dobrých rukou a navíc jsem u sebe měla Moniku a ze začátku i Ondru.
Je pravda, že v tu dobu jsem to ještě nebrala jako že by se dělo něco zvlášť neobvyklého. Zkrátka jsme přijeli brzy, kvůli odtoku části plodové vody mě už zpátky domu nepustí, tak budu čekat dál tady. S Monikou jsme se dohodli, že nemá smysl, aby tam se mnou v této fázi ještě zůstávala a že jí zavolám, až se porod začne skutečně rozbíhat.
K večeru už se čekací pokoj zaplnil, takže noc byla ve znamení čtyř maminek snažících se v těžkých chvílích zaujmout co nejpohodlnější polohy a spánkem mezi kontrakcemi nabrat síly na porod. Až ve 4 hodiny ráno se můj nález konečně posunu na otevření na 4 centimetry, takže mohl nastat přesun na porodní sál a volání Monice.
Vzhledem k tomu, že už jsem za sebou měla 2 noci téměř bez spánku, rozhodla jsem se pro epidurální analgezii. Na porodním sále už jsem se cítila zase dobře, byla jsem s Monikou a měli jsme veliké štěstí i na skvělou porodní asistentku. Miminku se podle monitoru dařilo přímo ukázkově, ale porod se nám na 8 centimetrech otevření opět zadrhl a vzhledem k tomu, že to trvalo hodně dlouho, hrozilo mi ukončení císařským řezem. Zachránil nás stále bezproblémový stav miminka a důvěra rozhodujícího doktora vložená v porodní asistentku. Té se pak společně s Monikou podařilo dovést vše ke šťastnému konci, že se v půl osmé večer Tomášek narodil přirozenou cestou. Jsem jim oběma opravdu moc vděčná, měli se mnou ohromnou trpělivost.
Moc bych této porodnici přála, aby se v ní porody odehrávaly s takovým přístupem, jakého se tam dostalo mě.
Dokonce během mého porodu došlo k situaci, kdy se Monice podařilo prolomit předsudky vůči dulám, dokázat, že snahou duly není vměšování se do práce zdravotníků, ale především psychická podpora maminek. V mém případě nebyl taťka u porodu, ani jeden z nás se na to moc necítil. Člověk přesto v takové chvíli lační po někom blízkém, někom kdo tu je jen pro něj, s kým může probrat cokoliv, co se mu právě honí hlavou a na rozdíl od partnera je dula znalá žena, která porodu rozumí, ví, jak se chovat a co říkat v momentech, ve kterých tátové obvykle spíš panikaří.
Ondra za námi pak přišel na porodní sál, když už jsem měla Tomíka zabaleného zase u sebe, a to jsou přesně ty chvíle, na které se nikdy nezapomene, poprvé všichni tři spolu - nádhera!
Leden 2011, Praha – Kateřina Burešová
Zpět na reference
Archiv
Už se ví, že přítomnost duly u porodu má v neposlední řadě i blahodárný vliv na nekomplikovaný nástup laktace, jednodušší sblížení s novorozencem a snížený výskyt poporodní deprese. Rodičky doprovázené dulou obvykle vzpomínají na porod s entusiasmem a s radostí.(viz. M.Klaus, J. Kennell: Mothering the Mother, 1993)