Josefínka
26.June 2020
Je to téměř na den rok a půl co jsem v náručí poprvé držela svojí holčičku a přesto je ten zážitek pro mě stále tak intenzivní, jako by to bylo před pár týdny…
Vždycky jsem si říkala, jaké to bude, až přijdu na gynekologii s tím, že jsem pravděpodobně těhotná. Představovala jsem si tu sdílenou radost, to slavnostní potvrzení a gratulace. Z míry mne však vyvedl strohý výčet farmaceutických přípravků, které těhotenství podpoří a bez kterých se neobejdu, chlad a rutina ze strany zdravotníků. Cítila jsem se v tom všem ztracená. Po další návštěvě, mi paní doktorka oznámila, že má ten plod na hlavičce otok a že uvidíme, buď se to vstřebá, nebo to příroda zařídí. To pro mě byla poslední kapka. Urputně jsem začala hledat směr, který mě zase zavede ke mně, k prožitku, k našemu miminku a k celkové pohodě. Moc jsem si přála zbavit se strachu, který se mě držel, a mít krásný porod. Osud a taky trochu google
, mě nasměroval k Monice. Už od prvního setkání jsem cítila strašnou pohodu. Naše povídání jsem brala jako koláž obrovské podpory, ujištění mého správného vnímání těla a miminka. Dostala jsem veškeré informace, které jsem potřebovala vědět a velký prostor dostalo i obyčejné sdílení, které bylo pro mě to nejpodstatnější. Vždycky jsem si myslela, že až otěhotním, budu chodit na těhotenské kurzy, budu číst knížky, budu obcházet porodnice a volit tu nejsprávnější. Ve skutečnosti mi stačila Monika, joga a velká podpora a nadhled mého partnera. Na samotný porod jsem se strašně těšila, celé těhotenství jsem si užívala, když pominu protrpěný první trimestr celodenníma nevolnostmi. Vůbec nevím, proč se jim říkají ranní, když je to jak kocovina po velkém flámu na kterou ani lák z okurek nezabírá a trvá nesnesitelně dlouho. Pak jsem mohla už cokoliv a jsem za to velice vděčná. Na miminko jsme se připravovali, postupně ladili pro něj prostor a těšili se z toho překvapení, jestli si nás vybrala holčička nebo kluk. Musím říct, že jsem dost plánovací tip a ráda mám věci pod kontrolou, těhotenství pro mě byla obrovská zkouška a nejtěžší pro mě bylo, že jsem musela věřit miminku, svému tělu a prostě čekat. Monika mi moc pomohla tu dobu čekání naplnit tak, aby to nebylo čekání, které vysiluje, unavuje, ale přesně naopak. Taky mi strašně pomohla věta, že děti jakmile se u nás usídlí, tak přesně vědí, na jak dlouho s námi budou. Jestli jsou tady na chvilku nebo na dlouhou chvilku nebo prostě na pořád. Toto vnímání bylo pro mě hodně důležité zejména, když jsem měla informaci od paní doktorky s tím otokem. To, co je pro lékaře rutina, je pro nás (mě) obrovský stres a milion otazníku, scénářů atd. Naštěstí otok se vstřebal, ale přečkat tu dobu a věřit, bylo pro mě snazší po uvědomění si této věty. Tato věta mě provází dodnes, protože ty strachy tady se mnou jsou pořád, jen intenzita je různá.
Čas utíkal, mě čekalo poslední setkání s Monikou a tentokrát jsem brala i svého přítele, aby se seznámili a taky, aby se třeba zeptal na to, co zajímá jeho. Bylo velmi zvláštní loučit se s větou, tak se mějte a uvidíme se ve správný čas na tom správném místě
. Opravdu jsem se neskutečně těšila. Pro své okolí jsem byla takový ,,exot“. Mé kamarádky, které ještě nerodily, se divily, že se nebojím a ty které rodily včetně mé mamky se tak nějak snažily mou euforii krotit. Velké obavy jsem cítila zejména od své mamky. Nemyslím, že by měla z porodu vyloženě trauma, ale příjemný zážitek to zrovna nebyl. Zejména ten čas, kdy ji taťka v bolestech odvezl do porodnice, za ni se zavřely obrovské těžké dveře a najednou byla sama s tím velkým strachem, očekáváním, nevěděním a pocitem být odkázána na cizí lidi, které viděla poprvé. Já se nedala, měla jsem své přesvědčení, Lukáše a velikou jistotu a důvěru v Moniku. Věřila jsem, že si to užijeme. Navíc Moniku jsem brala taky jako takový mantinel mezi lékařským personálem a naší cestou přivést miminko na svět. Nechci říkat, že jsem byla sebejistá bez špetky strachu, obavu jsem měla, aby vše bylo v pořádku, ale spíš jsem cítila obrovský respekt, pokoru a opravdu se snažila věřit sama sobě. Bylo úterý 27. listopadu kolem třetí hodiny ráno a mě probudily mírné křeče, které se různě opakovaly a nenechaly mě usnout. Možná je to tady říkala jsme si a přesunula se z ložnice do obýváku, zapálila si svíčky a odpočívala. Různě jsem měřila délku a intervaly kontrakcí, můj kluk původně IT specialista, mi naistaloval appku a chytře to udělal asi měsíc dopředu, abych se ji naučila používat. V klidu jsem tak vyhodnotila, že není třeba nějakých velkých zmatků. Kolem osmé ráno mi odešla hlenová zátka a tak jsem s napětím volala Monice, co teď. Voda mi zatím neodtekla, říkala, abych odpočívala, pokud to půjde, hodně spala a že se mám ozvat, kdyby se cokoliv změnilo.
Byl to krásný den, Lukáš šel ještě do práce, já ležela, dočetla knížku, dokoukala film, mezi tím pospávala a lehce rozdýchávala jemné kontrakce, které různě přicházely. Odpoledne jsem se šla projít na mojí oblíbené trase a rozloučit se s břichem a poděkovat mu, že zvládlo být bezpečným domovem pro naše miminko. Věděla jsem, že je to poslední procházka s břichem, že zítra už prostě nebude.
Kolem 17:00 přišel domů přítel, já odpočívala, tak si lehl ke mně a vychutnávaly jsme poslední společné chvilky, než to vypukne. Přibližně od osmé hodiny večerní jsem začala mít pravidelné kontrakce po deseti minutách, dala jsem si sprchu dlouhou a šla si lehnout. V posteli jsem už cítila silnější pnutí a nešlo mi už v klidu ležet, navíc čas mezi kontrakcemi se stupňoval, a tak jsem kolem 21:30 volala Monice. Mluvily jsme spolu asi hodinu, poslouchala, jak dýchám, když kontrakce přicházely a byla se mnou. Domluvily jsme se, že si dám ještě sprchu, dělalo mi to hodně fajn (sprcha a tanec), a uvidím, co se bude dít dál. Po sprše jsem si šla lehnout, bylo něco po 23:00, ale za pět min jsem vstala s tím, že jedeme. Kontrakce už byly co 4 minuty a já věděla, že miminko už hlásí svůj příchod k nám.
Následných 15 minut možná 20 bylo komických, ještě jsem si dělala účes, aby mi nevadily vlasy, soukala jsem se do silonek, jedna noha-kontrakce prodýchat, druhá noha-kontrakce prodýchat, jela jsem rodit v letních šatech a vůbec mi nevadilo, že je 27. 11. 23:30 v noci a venku se leskla námraza na autech. Chtěla jsem být za dámu, byla to přece obrovská věc, a navíc jsem to celé cítila tak slavnostně. No a upřímně krev mi pulzovala celým tělem a myslela jsem, že má teplota je tak 40 stupňů. Nálada nás neopouštěla ani po cestě, kde už jsem bolesti cítila, co cca3 minuty. V porodnici se tu noc narodilo strašně moc dětí a to znamenalo, že jsme museli čekat. Nejdříve na vyšetření, než se vyčistí box, ale nám to nevadilo. Já jsem byla šťastná, že se to už děje. Po vyšetření jsem byla otevřená na 4 cm, a tak jsem psala Monice, že už jsem v porodnici a aby dorazila.
Obecně nejsem nějak odvázaná z nemocničního prostředí a z lékařů, myslím, že k nim chovám až přehnanou úctu a nějak nemám odvahu prosadit sama sebe i když v normálním životě jsem průbojná dost. Proto jsem byla šťastná, že tam byla Monika, která se ujala iniciativy, zavedla nás na náš porodní box 1 a všechny zdravila. Bylo příjemné vědět, že ji tam znají a že ona zná to prostředí a pohybuje se tam jako by tam vlastně patřila. Porodní asistentka, která se nás ujala, byla skvělá a Monika nám pošeptala, že líp si miminko vybrat nemohlo. Pak to začalo, celou dobu jsme měli v boxu tmu a byla jsem tam jen Já Luky a Monika. Párkrát přišla porodní asistentka, aby změřila ozvy a podívala se, jestli je všechno O. K. Já si to ,,užívala“, pokud se to tak dá nazvat sama v sobě. Hodně času jsem trávila ve sprše a bylo super, že i měření ozev probíhalo tam, kde jsem byla. Nemusela jsem ležet připoutaná na posteli. Ve sprše jsem si tančila, snažila se dýchat hluboce a v duchu se těšila, že miminko je každou kontrakcí blíž a blíž. V jednu chvíli jsme i mezi kontrakcemi zkoušely s Monikou různé polohy, jak bych mohla miminko porodit, ale mi nejvíc vyhovovala ta klasická, ve které jsem pak nakonec porodila. Přála jsem si tam světýlka a měla jsem i svůj play list, ale nic z toho jsem nestihla, protože byly 3:00 ráno a já jsem začínala tlačit. Pamatuji si dva takové vědomé okamžiky první, když jsem ve sprše přemýšlela, co dělá Luky a jestli se nenudí a druhý těsně před tím, než už jsem šla do finále, jak dlouho to ještě můžu vydržet, protože mi přišlo, že už je to jedna velká kontrakce.
Byli jsme domluvení, že pokud to nebude nutné tak nástřih nechci. Bohužel miminko se stále vracelo zpátky, vadila mu pupeční šňůra a bez nástřihu by to úplně nešlo. Bylo to ovšem to nejmenší, co se mohlo přihodit. Ve 3:20 už jsem držela svoji holčičku v náručí, přisátou k prsu a byla nadšená a šťastná, jak jsme to zvládly, jak to bylo boží a krásné. Holčička byla pro nás překvapení, celou dobu jsme nevěděli, zda to bude kluk či holka a ani jméno jsme neměli napsané dopředu. Další půlhodinku jsme tedy hledali to správné jméno pro naši princeznu. Celé to bylo veselé, ale i hluboké a jsem neskutečně šťastná, že jsem to mohla prožít právě takto. Josefínka je temperamentní a šťastná holčička, které za půl roku přibude bratříček nebo sestřička a já se neskutečně těšila na okamžik, až budu moci napsat Monice, zda do toho opět půjde s námi. Lukáš je chodící reklama na dulu. Já si myslím, že je to o každé ženě, jak si tu svou cestu s miminkem zvolí a co potřebuje. Nikdy se mi nevyplatilo se tak moc poslouchat a věřit si jako 28. 11. 2018.
Jana J., Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.